Jolly Roger - Články

Půvab růže

Tue, 12 Feb 2008 20:57:28 +0100

Tak tu konečně jsem se slibovanou povídkou, akčoli s ní nejsem zdaleka tak spokojená, jako jsem chtěla být. Ten konec mi přijde takový zvláštní... No nic, to už ale musíte posoudit vy... =)))

Pokud chcete (nechci, aby vám to kazilo dojem:P), můžete si k tomu pustit písničku Wake Me Up When September Ends od Green Day =) S výběrem jsem váhala docela dlouho, ale nakonec jsem se rozhodla pro tohle...

A myslím, že vám je jasný, že pokud mi napíšete komentář, tak mě to ohromně potěší... =) Prosííím, když už mám ty narozky... :D

Zlehka narůžovělé květy magnólie se ve slabém jarním vánku pomalu snášely na zem. Hřejivé sluneční paprsky se bázlivě rozšiřovaly všude po okolí, jak bělostná oblaka odplouvala kamsi mimo dosah lidských očí. Pestrobarevní motýli se radostně třepotali ve svěžím vzduchu, prosyceném vůní všelijakých květin. Jedna, ta nejkrásnější ze všech, se nádherně vyjímala ve světlých zlatavých vlasech, které - obestírajíce sličnou tvář - rozpustile povlávaly v příjemném větříku až někde u pasu.

Uprostřed louky seděla v trávě štíhlá dívka, se spokojeným výrazem a přivřenýma očima slunící svůj obličej v teplých slunečních paprscích. Ve tváři se jí zračil šťastný úsměv a vyzařovala z ní aura ničím nerušené spokojenosti.

Kousek opodál podezřele zašustila větev a mladá dívka s trhnutím otevřela oči. Dva blýskavé smaragdy se upřeně zadívaly kamsi do dáli a zvědavě pátraly po zdroji toho nečekaného zvuku, jenž ji vytrhl z klidného rozjímání. Ústa, červená jako sladké lesní jahody, se roztáhla do potěšeného úsměvu, když dívka zahlédla malého ptáčka, za veselého štěbetání odvážně skotačícího na větvi přilehlého keříku. Náhle jí však úsměv zmrzl na rtech a radost vystřídal děs.

Pohled jí totiž sklouzl na skutečného původce toho zvuku, rozcuchaného, zašpiněného a ztrhaného muže, který se náhle vynořil zpoza stromu. Obličej a ruce mu pokrývaly krvavé šrámy, oblečení, pokud se tomu tedy tak dalo říkat, měl potrhané a zablácené a černé rozčepýřené vlasy měl plné uschlého listí, větviček a pavučin. Jinak se jeho postava mohla pyšnit výškou, statností a všudypřítomnými svaly, což jeho vzhledu dodávalo ještě hrozivější dojem.

Dívka ustrašeně vydechla překvapením a děsem, neodvrátila však pohled - to jí její vlastní zvědavost nedovolila. Místo toho se bázlivě přikrčila hlouběji do trávy, jako by si myslela, že tak unikne zraku podivného neznámého, ale neustoupila ani o píď a vytrvale prozkoumávala nově příchozího očima. Bála se, to ano, protože nevěděla, jestli jí hrozí nějaké nebezpečí, děsila se neznámých a její myslí neprobádaných končin. Na druhou stranu ale ten člověk nesmírně přitahoval její pozornost, netušila sice proč, jenže o to víc toužila té záhadě přijít na kloub.

Mladík zaskočeně hleděl na výjev rozprostírající se přímo před ním, přišlo mu to zkrátka neuvěřitelné. Ještě před okamžikem stál na sněhem zaváté a skrznaskrz promrzlé zemi, celý ztuhlý mrazem a tvář zkroucenou zlobou, bolestí a hořkostí. Ačkoli se mu ve tváři zračila zoufalost a zuboženost, z očí mu čišela nenávist. Nesnášel to tady, nesnášel ty, co mu to provedli, ale hlavně nesnášel sám sebe za to, že je stále ještě naživu a musí snášet všechno to utrpení a příkoří.

Zrovna zkusmo zahýbal prsty na levé ruce, jako by se chtěl ujistit, že v nich má stále ještě cit, když se zvedl poryv ledového větru, a on se - zničehonic - ocitl tady. Jak se to mohlo stát, to doopravdy nechápal, ale kdesi ve svém nitru pociťoval, že tady mu žádné nebezpečí nehrozí. Vždyť to tu vypadalo jako doslova ráj na zemi, a dokonce mu už ani nepřipadalo, že mu snad každou chvíli upadnou prsty, uši nebo nos. Zhluboka se nadechl a ucítil jakousi neznámou, ale velmi příjemnou vůni, která mu pomalu prostupovala plícemi naplňovala ho spokojeností.

Začal si pátravě prohlížet, kde se to vlastně vynořil, a oči mu sklouzly na krásnou a líbeznou dívku, sedící přímo před ním na rozkvetlé louce poseté pestrými květy. Dívka náhle vzhlédla, jako by snad byla schopná ucítit jeho zraky na své jemné pokožce, a jejich pohledy se střetly.

Spokojenost a štěstí najednou protnula bezmoc a beznaděj, zelená se vpíjela do temně hnědé a naopak, a ani jeden nemohl svůj pohled odtrhnout, jako by si ho ten druhý připoutal neviditelnými provazy. Přesné protiklady se srazily a nyní nevěděly, jak se zachovat. Stáli tam takhle mlčky a bez hnutí snad celou věčnost, než se konečně mladík odhodlal sklopit pohled a tím spojení přerušil. Ani jeden nevěděl, co se to právě stalo, cítili se otřesení, ale přesto podivně vyrovnaní.

Mladík váhavě vykročil směrem k dívce, až se ocitnul přímo před ní. Znovu se zahleděl do jejích smaragdově zelených očí, ale tentokrát se mohl odvrátit mnohem snadněji, i když ho to stálo veškerou vůli, kterou v sobě snad měl. Sklonil se na úroveň jejího obličeje a opatrně zastrčil pramínek jejich neposlušných vlasů za ucho, přičemž mu pohled spočinul na nádherné rudé růži, zasunuté ve vlasech o kousek výš. A poté - netušil, co ho k tomu přimělo, věděl však jistě, že to je správné - se svými rty dotknul těch jejích a spojil jejich ústa v dlouhotrvajícím polibku.

Rázem se zlověstně zahřmělo a on byl odmrštěn pryč, zpátky do svého světa, avšak teď už měl srdce naplněné nadějí a měl sílu znovu bojovat. Ona mu vnukla radost do života, důvod proč má smysl žít a nevzdávat se, a on jí zase na oplátku touhu okusit, jak vypadá opravdový svět.

Narozeniny!!!

Tue, 12 Feb 2008 10:00:00 +0100

Tááákže, že nevíte, co je dneska za den? :P

Zzzzzz...

To jsem si mohla myslet... Dneska má MŮJ BLOG narozeniny!!! Jo, dneska je jeho první výročí... =))) Tak mu pěkně popřejte!:P Ani jsem nečekala, že to s ním dotáhnu takhle daleko... =) Sice jsem asi tři měsíce nepřidávala články, ale tohle jen svědčí o tom, že jsem na něj ještě úplně nezanevřela :P A jestli vás někoho zajímá, jak jsem začínala, můžete se podívat sem =) Já jsem se musela hrozně smát, když jsem si to teď četla :D

A co už není tak důležitý, dneska slavím narozky i já, jak možná ví ten, kdo si pilně prohlížel můj profil (i když nechápu, proč by to dělal :D) =). Jo, před rokem jsem už dýl váhala, jestli si založit blog... a odhodlala jsem se až na moje narozeniny=). Jako takový malý dárek pro potěšení :P

A když už má ten blog narozky, tak i vy dostanete menší dárek =) Kromě tohohle děsně nudnýho článku (on by byl býval delší, kdyby se mi nesmazal, když už jsem ho měla hotový... to mě fakt, ale fakt naštvalo, takže doufám, že chápete, že se mi nechtělo to všechno psát znova...) to bude ještě jedna povídka, se kterou jsem chtěla být vážně spokojená, aby to bylo těch narozenin hodný... :D Dále jsem ještě chtěla změnit design, ale protože se mi tenhle vážně líbí, narozdíl od toho minulýho, nejspíš tady ještě zůstane :P No a nakonec je tu narozeninový obrázek... =)

Doufám, že se vám nejn obrázek, ale i ostatní dárky budou líbit=)

New design!

Wed, 16 Jan 2008 20:07:12 +0100

Tak jsem sem dala nový design... protože, přiznejme si to otevřeně, tamten byl vážně strašnej... a to asi proto, že jsem ho dělala (nebo se o to aspoň pokoušela:D) já :DDD Jeho autorem je Rebelka a vážně se jí moc povedl =))) Takže doufám, že tady nějakou dobu vydrží a že se vám bude líbit... A snad vám už ani nemusím přpomínat, že máte psát komentáře, ne? :DDD

Ha!!! :DDD

Wed, 16 Jan 2008 18:10:43 +0100

Ahooooooooooooj, to jsme se dlouho neviděli, co? :DDD Nojo, když tak na to koukám, je to fakt dlouho, už skoro tři měsíce... No nic, jenom jsem vás chtěla pozdravit, trochu opožděně vám popřát hezký nový rok a veselý Vánoce (:D) a taky vám oznámit, že na 12.2. (což bude první výročí tohohle blogu=)) chystám menší překvápko!!! =))) Tak se těšte, já už radši zase mizim :D

Řetězák

Thu, 25 Oct 2007 21:21:47 +0200

Hm, vím, že jsem tady docela dlouho nebyla a určitě jsem vám nesmírně chyběla...:D:D:D A musím se přiznat, že k napsání nějakýho článku mě dokopal jenom tenhle řetězák, za kterej btw vděčím Pantherce :D:D:D Tak jo, tady je...

OČ JDE:

Každá osoba, která obdrží tento řeťezák, uveřejní na začátku jeho pravidla. Pak napíše osm věcí o sobě a na konci seznamu napíše dalších 8 lidí, kterým řeťězák předává a dá jim vědět na jejich stránky aby věděli, co mají dělat. A jestli jste to teď nepochopili, tak se moooc omlouvám.

1) Nesnáším řetězáky jako tenhle... No, vlastně jsem ještě nikdy žádnej nedělala... naštěstí :D No, jestli se ptáte, proč je nemám ráda, tak vám to klidně řeknu: a) nerada se popisuju, b) neumím se popisovat, c) při sebepopisování vždycky strávím hrozně času přemýšlením a nevím co napsat. Tak, to jsou důvody :D:D:D

2) Jsem na první pohled asi docela tichá, jak prohlásila jedna moje kamarádka=). A je to pravda, než se s někým skamarádím nebo prostě začnu bavit, jsem hrozně stydlivá. A jsem hrozně ostýchavá a nesmělá, když mám mluvit před lidma. Třeba referát, ještě ke všemu nudnej, to je téměř moje noční můra. A nikdy, ale fakt nikdy bych třeba nezazpívala sama před třídou. To bych se radši propadla do země.

3) Nemám hudební sluch ani neumím malovat, ale baví mě psaní. No, to ostatně vidíte na tomhle blogu=)

4) Jsem absolutní sportovní antitalent. Fakt, nepřeháním...

5) Zbožňuju čtení, i když poslední dobou zas tak moc nečtu... No, čtu hlavně asi hodinovou cestou ze školy=)

6) Docela mě baví jazyky, a myslím, že mi i docela jdou... Teda učím se anglicky a francoouzsky, ale v budoucnosti bych se jich určitě chtěla naučit víc...

7) Neřekla bych, že jsem zrovna odvážná... jsem spíš takovej strašpytel... I když je pravda, že na bojovce na táboře jsem neječela, jako jedna moje kamarádka... :D:D:D Ale je pravda, že to možná bude tím, že to spíš dusím v sobě. Jo, dusím v sobě hodně věcí... Z toho plyne, že jsem asi docela uzavřená a introvertní...

8) Jsem docela zodpovědná, což mě někdy štve. Ale co mě vážně neuvěřitelně vytáčí, je to, že jsem docela citlivá, a to někdy dávám najevo... Fakt, rozbulím se kvůli blbostem... A věřte mi, já fakt nechci... Ale musím říct, že už je to lepší než když jsem byla menší...

Tak, komu tenhle řetězák předám: Lina, Jane 245, Culka z Atlantidy, Tarantule, Antionette, Bookress. Víc lidí už mě nenapadá... A těm, co jsem ho předala, se fakt omlouvám...

Kapitola 1. - Bouře

Wed, 17 Oct 2007 15:35:13 +0200

Tak jsem tu po dlouhý době zas(očekávání velkého potlesku:D:D:D)!!! To máte radost, co?:D (No, ono je to vlastně jenom po týdnu, ale mně to přišlo docela dlouho...=))

Dávám sem povídku, jejíž první kapitolu jsem přepsala ze sešitu (mám napsaný asi tři nebo čtyři) vlastně kvůli TÝHLE SOUTĚŽI. Určitě se tam koukněte (teda pokud se vám chce=)), protože ty ostatní povíkdy jsou moc pěkný=), a hlasujte pro tu nejlepší!!!=) A jinak ten blog, který to pořádá, je taky úplně úžasný, takže pokud se vám chce, tak se tam na chvíli zastavte...=)

No ale teď už vás nechám si nerušeně číst...=) A pokud jste tady byli, tak KOUKEJTE NECHAT KOMENTÁŘ!!! :D:D:D

Sandra sebou škubla a otevřela oči. Ustrašeně se rozhlížela kolem, ale ve tmě, která panovala v jejím pokoji, rozeznávala pouze nejasné obrysy předmětů a tajuplné stíny.

Ulehčeně si oddychla. Všechno se zdálo být v pořádku. Ale přece… Ten sen! Zdálo se jí, že tady byl někdo cizí, koho neznala. Seděl tamhle na židli a podivně se na ni usmíval.

Měla strach. I když ten sen už skončil, stále se bála. Uvědomila si, že se celá zpotila a noční košile se na ni úplně přilepila. Položila hlavu zpět na polštář, neklidně se otočila z boku na bok a letmo pohlédla na budík.

0:00. Půlnoc. Zvřela oči a pokoušela se znovu usnout. Nešlo to. Znovu rozevřela oči.

Byl tam! On se jí nezdál, byla to skutečnost! Nebo že by přece jenom ne? Nevěděla.

Byla hrozně vyděšená.

Kousla se do rtu a záhy ucítila ostrou bolest. Nezdálo se jí to, tohle bylo doopravdy.

Nekonečně na sebe hleděli. Sandra se neodvažovala pohnout a stále ještě doufala, že se každým okamžikem probudí ve svém pokoji zalitém sluncem.

Potom na něj dopadlo měsíční světlo.

Byl to docela pohledný vysoký muž s blonďatými vlasy, krátce sestříhanými a trčícími na všechny strany. Tvář měl ve svitu měsíce pobledlou a zíraly na ni jeho široce rozevřené modré oči. Svalnatá ramena byla skryta pod podivnou košilí a na nohách byl oděn do starých a ošuntělých černých kalhot. Staromódní kožené boty byly celé zaprášené.

Sandra nevěděla, co si počít. Konečně přerušil tíživé napětí, které mezi nimi vládlo.

"Pojď sem, Snadro," pronesl tichým, klidným hlasem. Sandra se však nehnula ani o píď. Byla přesvědčena mu vzdorovat až do poslední chvíle.

"Vy… vy… vy… co jste zač?" zeptala se roztřeseně, přičemž stále setrvávala na místě.

"To teď není důležité. Pojď sem, pojď ke mně, Sandro. Nechci ti ublížit, jen pomoct. Mohl bych tě sem dovléct násilím, ale nechci. Je to na tobě. Musíš přijít sama."

"Neopovažujte se mě dotknout! Jinak začnu křičet!" zapištěla Sandra, ale neznělo to moc přesvědčivě.

"Ach, Sandro… Musíš to pochopit."

"A jak vůbec víte, jak se jmenuju? Kde jste se tady vlastně vzal? Nic nechápu a ani chápat nechci! Zavolám na vás policii, pokud okamžitě neodejdete!"

"Odejdu. Klidně hned teď, pokud si to budeš přát. Ale s tebou."

Pokuj osvítilo prudké světlo a ozvala se ohlušující rána.

Bouřka. Zuřila venku a jednu po druhé si vybírala oběti. Nespočet obětí. Bylo to podivné. Otázkou bylo, kdo bude na řadě příště.

Sandra se roztřásla po celém těle. Nejdřív neznámý muž v jejím pokoji a teď hrozná bouřka. Proč vlastně ještě nezačala křičet?

"Pomóc!!!" zařvala ze všech sil, ale přes hlasité burácení hromů ji vůbec nebylo slyšet. Zkusila to znovu. Nic. Potřetí. Její skleněná váza v pokojíčku praskla. Ne pod náporem jejího hlasu, ale silou hromu. Blesku. Bouřky. Bylo to vážně šílené.

"Dokážu vás všechny zachránit z tohohle neštěstí. Tvou rodinu, přátele i všechny ostatní. S tvojí pomocí tohle zastavíme jednou provždy. Bouřka zuří všude. V Londýně, Berlíně, Káhiře, Moskvě, Teheránu, Bombaji, Pekingu, Tokiu, Sydney, Anchorage, Los Angeles, Denveru, Chicagu, New Yorku, Rio de Janeiru. Všude. Na celé planetě. A TY to dokážeš zastavit. Stačí jen vstát z postele a dojít ke mně. Jen díky mně ještě blesk neuhodil do tohoto domu. Ale pokud odejdu, udeří. Udeří a už nikdy nebude nic. Odejdu, když nepůjdeš ke mně. Nechci ti ublížit, jen pomoct. Chápeš to? Sandro, máš svůj osud ve vlastních rukou. Půjdeš se mnou a zachráníš celou planetu. Nepůjdeš a…" Schválně nedokončil větu.

Sandra opatrně, ale rychle vyklouzla zpod přikrývky, vstala a došla k němu. Položila mu ruku na rameno a navlhčila si rty.

"Půjdu," řekla rozhodně.

Mladík se na ni usmál a ona mu to oplatila.

"Dej mi ruku," zašeptal. "Tvou ruku,"zopakoval, když se na něj Sandra nechápavě a udiveně podívala.

Poslechla ho. Jeho ruka byla hřejivá a teplá a Sandra se náhle cítila v bezpečí. To ale v žádném případě nebyla. Venku zuří bouřka a oni ji musí zastavit. To teď bylo hlavní.

Přiměla se odtrhnout oči od jeho tváře.

"Zavři oči, říkal právě. "Tak, dobře. A teď si představ krásný slunečný den bez jediného mráčku. Písečnou pláž. Všude kolem jsou palmy. Karibik." Říkal to tak zasněně a přesvědčivě, jako by tam právě teď byl. On ale stále stál v Sandřině pokoji a držel ji za ruku. Měl zavřené oči a popisoval to, co viděl. Z něj do ní a z ní do něj proudila síla. Energie.

"Usilovně na to mysli, jako bys tam právě teď byla. Slunce. Představ si ho v duchu. A modré nebe. Ano, ano, tak. Podívej se vzhůru a uvidíš slunce. Slunce. Slunce." Otevřel oči a zahleděl se na ni. Měla zavřené oči a cukala víčky, jak se soustředila.

Byla krásná. Vysoká štíhlá postava, hnědé dlouhé vlasy a hnědé oči. Mohlo jí být tak šestnáct.

"A teď mysli na tu pláž, na moře. Usilovně se na to soustřeď, co nejvíc to jde."

Znovu se na ni podíval, dal jí pusu na čelo a pustil její ruku. "Leť,"zašeptal. "Brzy se zase setkáme."

Tak to je konec první kapitoly... ta se mi docela líbí, ale to pokračování tak úžasný není a navíc nevím, jak to mám zamotat a jakou tam dát zápletku (no teda tak částečně=)) Jo a jestli chcete, můžu sem někdy hodit i další kapitolu... ale asi to nebude hned...=)

Dole je anketa, tak pls hlasujte...

Full of ideas, but don't know how to express them...

Wed, 10 Oct 2007 18:56:18 +0200

Nojo, to jsem celá já... blog mi začal scházet už v pondělí večer... když opadla hrdost na to, že jsem se toho všeho dokázala zbavit, už mi to začalo chybět... (jako to, že kdykoli se mi zachce hodit nějaký dobrý nápad nebo prostě jen nějakou myšlenku na blog, kde ji ostatní třeba okomentují, tak to zkrátka můžu udělat...) Takže bych sem teď klidně hodila nějaký pořádný článek, kdybych věděla jaký... Jsem teď totiž celá nabitá nadšením, že sem stále ještě můžu psát články, energií a elánem a úplně cítím nějaký megačlánek v konečcích prstů, jenže to má jeden háček... nevím, o čem bych tak asi mohla psát... Téměř cítím tu múzu procházet kolem mě, ale nemůžu se jí dotknout ani otevřít pusu, aby mi poradila...

No tak jsem žádný nápad nedostala, no... Ale musela jsem sem něco napsat, prostě jsem musela... Teď už jsem to totiž zase nebrala jako povinnost, ale jako zábavu, jako šanci se nějak projevit... No prostě jsem vám jenom chtěla říct, že... ŽIJU a nezapomínám na vás...=) Jak je v jedný písničce od Nohavicy: Nezapomeň a žij...

Tak jo, prostě vám oznamuju... ani nevím co... ale prostě... JUCHŮŮŮŮŮŮŮ!!!!!!!!!! JÓÓÓÓ!!! Sama ani nevím, z čeho mám takovou radost a proč jsem tak nadšená, ale prostě si nemůžu pomoct... prostě to nejde zastavit a tyhle pocity musely na povrch...

Neděste se, že jsem se zbláznila... Myslim, že snad ne... Ale ani já sama nevím, co se to se mnou děje... Njn, tak aby tenhle článek byl aspoň o něčem, dám sem jeden obrázek...=)

The end of everything...

Mon, 08 Oct 2007 15:56:56 +0200

Tak a je to tady... Všechno musí jednou skončit a tak je to i s tímto blogem...

Já vím, je to smutný... Ale poslední dobou na to všechno fakt nemám čas... Každý den přijít domů ze školy, popř. pokud jsem byla ještě někde jinde, kouknout se ke mně na blog, kouknout se na všechny spřátelený a oblíbený, napsat článek/y, dělat si úkoly a učit se, potom mi možná zbyde ještě trochu času a pak spát... ráno brzo vstávat a zase to samý... pořád do kolečka... jojo, stereotyp...

O konci blogu jsem přemýšela už dýl, ale poslední dobou jsem to absolutně přestala stíhat a už mě nebaví pořád psát ty omluvný články, že dneska už teda asi nic nestihnu... A nejhorší na tom je, že jsem blog poslední dobou začala brát jako povinnost a ne zábavu...

Nebudu tenhle blog rušit a to v marný naději, že by na něj někdo třeba přišel a zajímal se o ty všechny vytvořený články a povídky, který mi daly tolik práce... A taky sem třeba někdy, pokud budu mít náladu a čas, ještě něco přidám... Vlastně počítejte s tím, že sem nastavím ještě nějaký články, třeba s velkým časovým rozestupem, ale přece jen... A nevíc si takhle (aspoň myslím) zajistím aspoň minimální návštěvnost... Jo, vychytralý, já vim... Ale co se dá dělat... Nutnost světí prostředky, nebo jak se to řiká?

Konečně se dostanu k tomu, abych si v klidu ulkidila v pokojíčku ten bordel, kterej jsem si včera nestihla uklidit, udělala si úkoly, a ne kvůli tomu pak vstávat ráno dřív, naučila se všechno, co potřebuju do školy, podívala se na Naruta a třeba i na televizi, pokračovala ve psaní Sily, Hanky a všech ostatních a to proto, že mě to baví, a ne že to musím dát na blog...

Jo a ještě něco... k tomuhle (teda jako ukončení blogu) mě nejspíš inspirovala Apple... Prostě mi dokázala, že je to opravdu možný, že se to dá prostě skončit... Ne že bych jí to chtěla dávat za vinu, dříve nebo později by k tomuhle stejně došlo, právě naopak... chtěla bych jí poděkovat, protože ona byla ta první odvážná, co se k tomu odhodlala... (jenom doufám, že teď za sebou nestrhnu řadu další blogů... ne, to ne, vy jste totiž narozdíl ode mě rozumný....)

A není to naposled, co o mě slyšíte, nebojte se... Určitě se budu koukat na vaše blogy, i když možná ne pravidelně, a navíc se tady (snad) objeví nějaké ty slibované články... a jak už jsem vás varovala, s velkým časovým rozestupem... Jo a taky, když už jsme u toho, že o mě neslyšíte naposled... Mým bláhovým snem je, aby se jednou nějaký z mých příběhů vydal (teda asi hlavně Silaminea a pak taky Hanka), ale asi pod pseudonymem... Jo, jsem naivní, já vím, ale tohle je můj sen a tak už to prostě je... A nikdy jsem nevěřila tomu, že bych se vám s tím svěřila, protože jsem si říkala "ty si řeknou, že jsem se asi zbláznila", ale teď jsem se odhodlala a pokud si tohle o mě myslíte, klidně pokračujte... Teď už mi na tom stejně moc nezáleží... (Teda ne že by nezáleželo, záleží, ale co s tím nadělám...)

Tak a teď přijde to nejhorší... loučení... Takže... Ahoj, mějte se krásně, blogujte a pište dál, ale ne za cenu toho, abyste celý dny seděli u počítače, když ani nechcete... Sbohem...

FAREWELL

Comeback (fakt?!)

Sun, 07 Oct 2007 19:09:05 +0200

Tak jsem zase zpátky... =)

Ale pro vás mám (bohužel/dík?!?) špatnou zprávu... Vzhledem k tomu, že jsem teď fakt úplně mrtvá a děsně unavená a ještě ke všemu mě čeká kopa úkolů, tak sem dneska s největší pravděpodobností už nic nedám... (Jo a taky mě štve blog.cz, protože mi poslední dobou - teda jako dneska a v pátek - tak trochu blobne... Píše mi Acces denied anebo když se chci přihlásit, jestli chci založit nový blog jollyroger.blog.cz... Vážně na zabití!!! No ale to je fuk...)

Tak sem dám aspoň obrázek=)

P.S. A už mě to začíná štvát fakt hodně!!!

Nestíhááám!

Fri, 05 Oct 2007 15:53:18 +0200

Nestíhááám!!!

Fakt sorry ale dneska jedu pryč a vracím se až v neděli odpoledne, takže se snad na něco zmůžu pak... Vážně se omlouvám

K pro Kaaaju

Thu, 04 Oct 2007 20:57:26 +0200

Tak tady je Alphabet meme pro Kaaaju=). Je až s podivem, kolik slov mi dokázaly zaplnit nějaký knížky nebo jejich autoři, protože mě teď nic moc jinýho nenapadalo...:D:D:D

Káča (pitomá) - :D:D:D tak tuhle nadávku používala Nancy pro její sestru Peggy v příbězích o Vlaštovkách a Amazonkách od Arthura Ransoma, což jsou moje oblíbený knížky=)

Kai Meyer - jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů=)

Kroniky hladového města - série skvělých knížek od Philipa Reeva. Má mít čtyři díly, ale pokud vím, tak zatím vyšly jen dva.

Kaptah - postava knížky Egypťan Sinuhet od Miky Waltariho=), mimochodem byl to otrok uznávaného lékaře...

Kalle Blomkvist - hlavní postava série knížek od Astrid Lindgrenové o malém detektivu a jeho kamarádech, ta se mi moc líbila, ale je to přece jenom četba pro "menší"

Kámen - jo, šutry se mi zkrátka moc líbí=) Letos bereme geologii, tak jsem na to zvědavá...

Koleno - taková věcička, která vám může způsobit dost potíží, když jste šikovní...

Karibik - no prostě Karibik... super místo, nemyslíte? Aspoň v těch všech filmech to tak vypadá...=) No a taky se to tam jenom hemží piráty, mezi kterými by se s trochou štěstí dal najít i jeden takový potrhlý kapitán lodě, které říkali Černá Perla...:D:D:D

Kytky - no, radši mám zvířata, ale kytky taky nejsou k zahození... rozhodně vás nemůžou kousnout... (teda většinou!:D)

Kentaur - mýtická bytost... najdeme je třeba v knížkách jako Harry Potter nebo Artemis Fowl... to mi připomíná, že jedenáctku by ještě mohl obsadit Klusák, což je vynalézavý a geniální (ale rozhodně ne geniálnější než Artemis!) kentaur ze série Artemis Fowl od Eoina Colfera, ale teoreticky bych ho vlastně mohla zařadit pod kentaury což jsem vlastně udělala...:D

Hello Neji :D

Thu, 04 Oct 2007 20:01:18 +0200

Tak jo, tohle mě už ale vážně štve!!! Už aspoň potisící mi dnesk milý drahý blog.cz napsal nějakou chybu jako Acces denied a teď pro změnu zas Článek nemá žádný text. Zajímavý, když jsem ho sem před chvilkou psala... Prostě mi odmítá tohle zveřejnit! (Omlouvám se za ten psychický výlev :D, ale tohle mě už fakt naštvalo) ((Jo a taky se omlouvám, že sem něco dávám až teď, ale předtim to prostě nešlo- nejdřív kvůli mně a teď zas kvůli blogu))

Tak začneme pěkně od začátku. Dávám sem jeden obrázek z Naruta, protože mě to fakt docela pobavilo:D:D:D

Je to z deviantartu, adresa: http://latristessedurera.deviantart.com/art/Hello-Neji-3-50036385

P.S. Uff, tak jsem to napsala znova... jestli se tohle už zveřejní, tak si vážně docela oddychnu...

Část III. - Bivalská jeskyně 1/?

Wed, 03 Oct 2007 21:27:39 +0200

Tak sem konečně dávám tu Hanku... je to zatím jen první díl třetí části, ale ještě nevím, na kolik dílů ji rozdělím. Zítra by snad mohlo být pokračování, anebo aspoň nějaká jiná povídka (či jiná kapitola již rozepsané povídky...:D), protože nám odpadá odpoledka=). No, vynasnažím se.

Tak si to užijte!

Hanka večer dostala svou přikrývku, příděl jídla a pití na dnešek i ostatní potřebné věci od jakýchsi Euflamintů, kteří se ujali vedení. Okamžitě v nich poznala skupinku, která dopoledne přišla do krytu jako poslední a navíc s sebou přivedla tu těhotnou Euflamintku.

Hanka už dávno zrušila svůj štít. Bivalská jeskyně byla možná "špinavá díra" , ale zato v ní bylo bezpečno. Možná dokonce bezpečněji než v krytu po letištěm Havenstrong, o kterém se Hanka domnívala, že tam přebývají její rodiče. Myslela na ně teď stále častěji. Ani na Michaela nezapomněla. Stále věřila, že utekl někam ven ze školy. V to sice věřila, ale dobře věděla, že není možné, aby venku v ulicích přežil.

S těmito myšlenkami dlouho nemohla spát, usnula až pozdě v noci. Zdálo se jí, že to všechno byl jen ošklivý sen a že ráno přišel Michael s vrtěním ocasem k její posteli a probudil ji. Opravdu se vzbudila a ještě z polospánku chtěla Michaela pohladit po jeho hebké srsti.

Jenže Michael nikde.

To ji utvrdilo v přesvědčení, že to skutečně nebyl jen sen, ale tvrdá realita. Celou noc ji nepředstavitelně tlačily kamínky a jiné nerovnosti na podlaze, vždyť nikdy nespala jinde než ve své luxusní měkoučké posteli vyplněné oxidem uhličitým. Ráno si chtěla někomu postěžovat, potřebovala někomu vylíčit její strastiplné noční zážitky a svěřit se mu se svými starostmi, ale neměla komu.

Velice litovala toho, že se vydala do Bivalské jeskyně a ne pod letiště Havenstrong, i když by jí to trvalo o půl hodiny déle. Ale našla by tam tatínka a maminku, nebo alespoň někoho, s kým by si mohla promluvit.

Jenže to neměla ani tušení, že se kryt pod Havenstrong právě hroutí.

Hanka byla s nervy v koncích. Už dva dny s nikým nemluvila, kromě těch Euflamintů, co dávali příděly jídla. A to řekla jen "Děkuji."

xxxxx

"Jé, promiň," omluvila se spěšně jednomu Euflamintovi, kterému šlápla na nohu. Mohlo mu být asi tak stejně jako Hance.

"To nic," usmál se na ni.

Stáli ve frontě na příděl jídla a netrpělivě čekali. Alespoň Hanka byla pořádně hladová, a tak se i předešlé dny přinutila sníst všechno jídlo, které dostala, i když podle jejího názoru to bylo naprosto odporné.

Poté, co se Hanka konečně dočkala a obdržela svou snídani, spatřila znovu toho Euflaminta, kterému ve frontě šlápla na nohu. Seděl sám kousek od fronty a hltal jídlo neuvěřitelným tempem. Hance se naskytla příležitost, jak si s někým po tak dlouhé době popovídat, a tak zamířila rovnou k němu.

"Jsi tu sám?" zeptala se ho.

"No, tamhle je taťka a vedle něho mamka s mojí sestřičkou," odpověděl a ukázala toho vysokého a hubeného černovlasého Euflamitna, který rozdával jídlo a většinou se ujímal vedení, a na poměrně vysokou útlou Euflamintku s dlouhými hnědými vlasy volně povlávajícími kolem jejího obličeje, která hned po příchodu do krytu porodila, a teď vypadala značně vyčerpaně.

"Hm," zabručela Hanka. "Já tu jsem sama. Moji rodiče jsou nejspíš někde v krytu pod Havenstrong."

"To je mi líto," řekl soucitně. "A jak se vlastně jmenuješ?" zavedl Euflamint řeč jinam.

"Hanka… A ty?"

"Mike," odpověděl jí a usmál se na ni. V tu chvíli si Hanka uvědomila, že je docela hezký. Tmavě hnědé vlasy měl relativně nakrátko ostříhané a ofina mu spadala do čela. Kaštanově hnědé oči si ji zkoumavě prohlížely, a Hanku přitom napadlo, jak teď zrovna vypadají ty její, modré jako obloha za bezmračného dne, a jestli se z nich už řasenka, stíny a ostatní líčidla dočista smyla. Jinak byl Mike docela vysoký, tedy rozhodně převyšoval Hanku, která ale nebyla zrovna nejvyšší, a také hubený. To by se o Hance říct nedalo, i když není radno prohlásit o dceři prezidenta, že je tlustá. I když ona ve skutečnosti ani tlustá nebyla, jenže nepatřila mezi zrovna nejhubenější. Odhodila si blonďaté vlasy sahající sotva po ramena z očí, když se znovu ozval Mikův hlas, a Hanka doslova visela na každém jeho slově. Nebo snad na jeho rtech?

"Chtěla by ses seznámit s mými rodiči, když nemáš kam jít?" zeptal se jí ohleduplně.

"Moc ráda," usmála se Hanka.

Po tolika dnech, tedy spíše hodinách, prožitých ve stresu a napětí si konečně mohla s někým popovídat a bylo to… zkrátka úžasné. Vyplnil ji hřejivý pocit, že přeci jenom není tak úplně sama, i když, jak známo, teplo stoupá vzhůru a Hanka se v následujících dnech postupně propadala níž a níž…

Pokračování příště...=)

Have A Nice Day, everybody!!!

Wed, 03 Oct 2007 16:55:38 +0200

AHOJ!!!=)

Tak už jsem zpátky, zdravá a se skvělou náladou, připravená vás zahrnovat nepřeberným množstvím článků a tak vám alespoň částečně vynahradit tu článkovou (jak na množství, tak na obsah) krizi, která tady byla v době, co jsem byla pryč... (uff, to byla ale dlooouhá věta...:D:D:D ((no, takovýchhle dodatků tady bude asi víc, tak si toho radši nevšímejte... ještě byste si pomysleli, že jsem se v tý Anglii nadobro zbláznila... já říkala, že mám dobrou náladu...=))) oou, a teď jsem vám ještě prozradila přísně tajný místo svýho pobytu... nojo, tak to ještě upřesním... v Anglii a Skotsku, a musím vám říct, že ta krajina tam byla vážně nádherná...)

Jinak k plánům s blogem... Dneska by se tady měla objevit další kapitola Hanky (no dobře, tak asi spíš jen část její kapitoly, oni jsou totiž celkem dlouhý a mě to pak nebaví přepisovat a taky pak mám víc článků... no vidíte, už zase sem píšu blbosti - oprava: věci, které dozajista nikoho nezajímají:D:D:D) Jo a taky jsem si vědoma toho, že na mě čekají ještě dvě další Alphabet meme a jedna (nebo snad jeden či jedno???) Drabble, a co nejdřív se na to vrhnu... (to jenom abyste si nemysleli, že už jsem na to zapomněla...) a klidně bych brala, kdybyste mi zadali další=)

Jo a taky bych se chtěla omluvit všem spřáteleným i nespřáteleným (který ale tak nějak pravidelně navštěvju=)) blogům, protože nevím, za jak dlouho se dokážu probrat tou spoustou článků, který se tady během mý nepřítomnosti nahromadily, a taky jestli budu mít čas...

Tak to je asi všechno, co jsem chtěla napsat... Jo ještě k tomu názvu, abyste se nedivili, proč jsou všechna slova na začátku s velkým písmenem a everybody s malým, tak to je proto, že to je název písničky, na kterou jsem si dost zvykla :D a která se mi i líbí... (kdybyste měli zájem si ji někde najít, tak je to od skupiny od Stereophonics... no už zase tady vykládám něco, co vás nemůže zajímat...)

A nakonec pěkný obrázek...=)

SSOORRYY

Mon, 01 Oct 2007 11:00:00 +0200

Fakt sorry, ale nestíhám sem už dát nic jinýho, než jen jeden obrázek (zato ale vážně nádherný!!!=)). Ale hlavu vzhůru, zítra už se vracím, takže nic neslibuju, ale zítra nebo ve středu sem určo něco přidám...=)

Galadriel

Sat, 29 Sep 2007 09:00:00 +0200

No, nějak jsem se dala na obrázky LOTRa...=) A navíc nemám nic moc co sem dát, takže mi stejně nezbývá nic jinýho... Tak si top užijte, dneska je téma Galadriel=)

Glum

Fri, 28 Sep 2007 12:00:00 +0200

Vážně už sem nemám co dát a taky nemám čas, takže se vám moc omlouvám, ale dneska to budou taky jenom obrázky, a to Gluma...

Aragorn x Legolas

Wed, 26 Sep 2007 11:00:00 +0200

Takže, mám docela zajímavý téma... koho máte radši, Aragorna nebo Legolase?

Jo, je to věčný boj... znám hodně zavilých příznvivců Legolase, ačkoli já jsem rozhodně pro Aragorna... a pak z toho je vždycky nekonečná rozepře...:D Takže hlasujte a pište své názory do komentářů!!!

Šílená pohádka:D

Mon, 24 Sep 2007 10:00:00 +0200

Určitě se podívejte sem, myslím, že se docela pobavíte...:D:D:D

Aragorn

Sun, 23 Sep 2007 15:00:00 +0200

Tak sem dávám obrázek mý nejoblíbenější postavy z Pána prstenů...=) A co vy, jakou postavu máte nejradši? A jak se vám zamlouvá Aragorn? Pište komentáře se svým názorem!!!=)