Tak a je to tady... Všechno musí jednou skončit a tak je to i s tímto blogem...
Já vím, je to smutný... Ale poslední dobou na to všechno fakt nemám čas... Každý den přijít domů ze školy, popř. pokud jsem byla ještě někde jinde, kouknout se ke mně na blog, kouknout se na všechny spřátelený a oblíbený, napsat článek/y, dělat si úkoly a učit se, potom mi možná zbyde ještě trochu času a pak spát... ráno brzo vstávat a zase to samý... pořád do kolečka... jojo, stereotyp...
O konci blogu jsem přemýšela už dýl, ale poslední dobou jsem to absolutně přestala stíhat a už mě nebaví pořád psát ty omluvný články, že dneska už teda asi nic nestihnu... A nejhorší na tom je, že jsem blog poslední dobou začala brát jako povinnost a ne zábavu...
Nebudu tenhle blog rušit a to v marný naději, že by na něj někdo třeba přišel a zajímal se o ty všechny vytvořený články a povídky, který mi daly tolik práce... A taky sem třeba někdy, pokud budu mít náladu a čas, ještě něco přidám... Vlastně počítejte s tím, že sem nastavím ještě nějaký články, třeba s velkým časovým rozestupem, ale přece jen... A nevíc si takhle (aspoň myslím) zajistím aspoň minimální návštěvnost... Jo, vychytralý, já vim... Ale co se dá dělat... Nutnost světí prostředky, nebo jak se to řiká?
Konečně se dostanu k tomu, abych si v klidu ulkidila v pokojíčku ten bordel, kterej jsem si včera nestihla uklidit, udělala si úkoly, a ne kvůli tomu pak vstávat ráno dřív, naučila se všechno, co potřebuju do školy, podívala se na Naruta a třeba i na televizi, pokračovala ve psaní Sily, Hanky a všech ostatních a to proto, že mě to baví, a ne že to musím dát na blog...
Jo a ještě něco... k tomuhle (teda jako ukončení blogu) mě nejspíš inspirovala Apple... Prostě mi dokázala, že je to opravdu možný, že se to dá prostě skončit... Ne že bych jí to chtěla dávat za vinu, dříve nebo později by k tomuhle stejně došlo, právě naopak... chtěla bych jí poděkovat, protože ona byla ta první odvážná, co se k tomu odhodlala... (jenom doufám, že teď za sebou nestrhnu řadu další blogů... ne, to ne, vy jste totiž narozdíl ode mě rozumný....)
A není to naposled, co o mě slyšíte, nebojte se... Určitě se budu koukat na vaše blogy, i když možná ne pravidelně, a navíc se tady (snad) objeví nějaké ty slibované články... a jak už jsem vás varovala, s velkým časovým rozestupem... Jo a taky, když už jsme u toho, že o mě neslyšíte naposled... Mým bláhovým snem je, aby se jednou nějaký z mých příběhů vydal (teda asi hlavně Silaminea a pak taky Hanka), ale asi pod pseudonymem... Jo, jsem naivní, já vím, ale tohle je můj sen a tak už to prostě je... A nikdy jsem nevěřila tomu, že bych se vám s tím svěřila, protože jsem si říkala "ty si řeknou, že jsem se asi zbláznila", ale teď jsem se odhodlala a pokud si tohle o mě myslíte, klidně pokračujte... Teď už mi na tom stejně moc nezáleží... (Teda ne že by nezáleželo, záleží, ale co s tím nadělám...)
Tak a teď přijde to nejhorší... loučení... Takže... Ahoj, mějte se krásně, blogujte a pište dál, ale ne za cenu toho, abyste celý dny seděli u počítače, když ani nechcete... Sbohem...
FAREWELL
pantherka |
fňuk, fňuk... :´( teda, doufám, že tohle opouštění blogů nebude pokračovat. :´( tedy aspoň že ho nemažeš, a že nám dáváš jistou naději na nějaký občasný článeček.
nu, bolí mě z toho srdíčko