Kapitola 1. - Bouře

17. října 2007 v 15:35 | Peggy |  Povídky
Tak jsem tu po dlouhý době zas(očekávání velkého potlesku:D:D:D)!!! To máte radost, co?:D (No, ono je to vlastně jenom po týdnu, ale mně to přišlo docela dlouho...=))
Dávám sem povídku, jejíž první kapitolu jsem přepsala ze sešitu (mám napsaný asi tři nebo čtyři) vlastně kvůli TÝHLE SOUTĚŽI. Určitě se tam koukněte (teda pokud se vám chce=)), protože ty ostatní povíkdy jsou moc pěkný=), a hlasujte pro tu nejlepší!!!=) A jinak ten blog, který to pořádá, je taky úplně úžasný, takže pokud se vám chce, tak se tam na chvíli zastavte...=)

No ale teď už vás nechám si nerušeně číst...=) A pokud jste tady byli, tak KOUKEJTE NECHAT KOMENTÁŘ!!! :D:D:D
Sandra sebou škubla a otevřela oči. Ustrašeně se rozhlížela kolem, ale ve tmě, která panovala v jejím pokoji, rozeznávala pouze nejasné obrysy předmětů a tajuplné stíny.
Ulehčeně si oddychla. Všechno se zdálo být v pořádku. Ale přece… Ten sen! Zdálo se jí, že tady byl někdo cizí, koho neznala. Seděl tamhle na židli a podivně se na ni usmíval.
Měla strach. I když ten sen už skončil, stále se bála. Uvědomila si, že se celá zpotila a noční košile se na ni úplně přilepila. Položila hlavu zpět na polštář, neklidně se otočila z boku na bok a letmo pohlédla na budík.
0:00. Půlnoc. Zvřela oči a pokoušela se znovu usnout. Nešlo to. Znovu rozevřela oči.
Byl tam! On se jí nezdál, byla to skutečnost! Nebo že by přece jenom ne? Nevěděla.
Byla hrozně vyděšená.
Kousla se do rtu a záhy ucítila ostrou bolest. Nezdálo se jí to, tohle bylo doopravdy.
Nekonečně na sebe hleděli. Sandra se neodvažovala pohnout a stále ještě doufala, že se každým okamžikem probudí ve svém pokoji zalitém sluncem.
Potom na něj dopadlo měsíční světlo.
Byl to docela pohledný vysoký muž s blonďatými vlasy, krátce sestříhanými a trčícími na všechny strany. Tvář měl ve svitu měsíce pobledlou a zíraly na ni jeho široce rozevřené modré oči. Svalnatá ramena byla skryta pod podivnou košilí a na nohách byl oděn do starých a ošuntělých černých kalhot. Staromódní kožené boty byly celé zaprášené.
Sandra nevěděla, co si počít. Konečně přerušil tíživé napětí, které mezi nimi vládlo.
"Pojď sem, Snadro," pronesl tichým, klidným hlasem. Sandra se však nehnula ani o píď. Byla přesvědčena mu vzdorovat až do poslední chvíle.
"Vy… vy… vy… co jste zač?" zeptala se roztřeseně, přičemž stále setrvávala na místě.
"To teď není důležité. Pojď sem, pojď ke mně, Sandro. Nechci ti ublížit, jen pomoct. Mohl bych tě sem dovléct násilím, ale nechci. Je to na tobě. Musíš přijít sama."
"Neopovažujte se mě dotknout! Jinak začnu křičet!" zapištěla Sandra, ale neznělo to moc přesvědčivě.
"Ach, Sandro… Musíš to pochopit."
"A jak vůbec víte, jak se jmenuju? Kde jste se tady vlastně vzal? Nic nechápu a ani chápat nechci! Zavolám na vás policii, pokud okamžitě neodejdete!"
"Odejdu. Klidně hned teď, pokud si to budeš přát. Ale s tebou."
Pokuj osvítilo prudké světlo a ozvala se ohlušující rána.
Bouřka. Zuřila venku a jednu po druhé si vybírala oběti. Nespočet obětí. Bylo to podivné. Otázkou bylo, kdo bude na řadě příště.
Sandra se roztřásla po celém těle. Nejdřív neznámý muž v jejím pokoji a teď hrozná bouřka. Proč vlastně ještě nezačala křičet?
"Pomóc!!!" zařvala ze všech sil, ale přes hlasité burácení hromů ji vůbec nebylo slyšet. Zkusila to znovu. Nic. Potřetí. Její skleněná váza v pokojíčku praskla. Ne pod náporem jejího hlasu, ale silou hromu. Blesku. Bouřky. Bylo to vážně šílené.
"Dokážu vás všechny zachránit z tohohle neštěstí. Tvou rodinu, přátele i všechny ostatní. S tvojí pomocí tohle zastavíme jednou provždy. Bouřka zuří všude. V Londýně, Berlíně, Káhiře, Moskvě, Teheránu, Bombaji, Pekingu, Tokiu, Sydney, Anchorage, Los Angeles, Denveru, Chicagu, New Yorku, Rio de Janeiru. Všude. Na celé planetě. A TY to dokážeš zastavit. Stačí jen vstát z postele a dojít ke mně. Jen díky mně ještě blesk neuhodil do tohoto domu. Ale pokud odejdu, udeří. Udeří a už nikdy nebude nic. Odejdu, když nepůjdeš ke mně. Nechci ti ublížit, jen pomoct. Chápeš to? Sandro, máš svůj osud ve vlastních rukou. Půjdeš se mnou a zachráníš celou planetu. Nepůjdeš a…" Schválně nedokončil větu.
Sandra opatrně, ale rychle vyklouzla zpod přikrývky, vstala a došla k němu. Položila mu ruku na rameno a navlhčila si rty.
"Půjdu," řekla rozhodně.
Mladík se na ni usmál a ona mu to oplatila.
"Dej mi ruku," zašeptal. "Tvou ruku,"zopakoval, když se na něj Sandra nechápavě a udiveně podívala.
Poslechla ho. Jeho ruka byla hřejivá a teplá a Sandra se náhle cítila v bezpečí. To ale v žádném případě nebyla. Venku zuří bouřka a oni ji musí zastavit. To teď bylo hlavní.
Přiměla se odtrhnout oči od jeho tváře.
"Zavři oči, říkal právě. "Tak, dobře. A teď si představ krásný slunečný den bez jediného mráčku. Písečnou pláž. Všude kolem jsou palmy. Karibik." Říkal to tak zasněně a přesvědčivě, jako by tam právě teď byl. On ale stále stál v Sandřině pokoji a držel ji za ruku. Měl zavřené oči a popisoval to, co viděl. Z něj do ní a z ní do něj proudila síla. Energie.
"Usilovně na to mysli, jako bys tam právě teď byla. Slunce. Představ si ho v duchu. A modré nebe. Ano, ano, tak. Podívej se vzhůru a uvidíš slunce. Slunce. Slunce." Otevřel oči a zahleděl se na ni. Měla zavřené oči a cukala víčky, jak se soustředila.
Byla krásná. Vysoká štíhlá postava, hnědé dlouhé vlasy a hnědé oči. Mohlo jí být tak šestnáct.
"A teď mysli na tu pláž, na moře. Usilovně se na to soustřeď, co nejvíc to jde."
Znovu se na ni podíval, dal jí pusu na čelo a pustil její ruku. "Leť,"zašeptal. "Brzy se zase setkáme."
Tak to je konec první kapitoly... ta se mi docela líbí, ale to pokračování tak úžasný není a navíc nevím, jak to mám zamotat a jakou tam dát zápletku (no teda tak částečně=)) Jo a jestli chcete, můžu sem někdy hodit i další kapitolu... ale asi to nebude hned...=)
Dole je anketa, tak pls hlasujte...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám přepsat i další kapitoly a pokračovat ve psaní?

Jo, určitě!!!
Ne!!! Jenom to ne...
Je mi to fuk.

Komentáře

1 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 17. října 2007 v 15:51 | Reagovat

skvělé. :o) určitě v psaní dalších kapitol pokračuj, protože tahle první je perfektní :O)

heh, já se o půlnoci probudit a zjistit, že je v mém pokoji někdo cizí...nu nevím, nevím, zda by to má mysl unesla :D:D:D

2 pantherka pantherka | Web | 17. října 2007 v 16:20 | Reagovat

super!!!! Fakt, že jo!

3 Lina Lina | E-mail | Web | 18. října 2007 v 15:19 | Reagovat

určite pokračuj, vyzerá to zaujímavo

4 Culka Culka | 20. října 2007 v 8:45 | Reagovat

to je pěkný, další kapitolku!

5 tarantule tarantule | Web | 20. října 2007 v 22:14 | Reagovat

pokračuj..tahle kapitola mě opravdu zaujala takže bych byla ráda kdyby to pokračovala

6 Nel Nel | Web | 9. února 2008 v 9:43 | Reagovat

Já bych vyletěla z kůže bejt Sandrou

7 gabuskasmile1997 gabuskasmile1997 | 2. prosince 2010 v 15:08 | Reagovat

fakt super určitě pokračuj.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama