Tak sem konečně dávám tu Hanku... je to zatím jen první díl třetí části, ale ještě nevím, na kolik dílů ji rozdělím. Zítra by snad mohlo být pokračování, anebo aspoň nějaká jiná povídka (či jiná kapitola již rozepsané povídky...:D), protože nám odpadá odpoledka=). No, vynasnažím se.
Tak si to užijte!
Hanka večer dostala svou přikrývku, příděl jídla a pití na dnešek i ostatní potřebné věci od jakýchsi Euflamintů, kteří se ujali vedení. Okamžitě v nich poznala skupinku, která dopoledne přišla do krytu jako poslední a navíc s sebou přivedla tu těhotnou Euflamintku.
Hanka už dávno zrušila svůj štít. Bivalská jeskyně byla možná "špinavá díra" , ale zato v ní bylo bezpečno. Možná dokonce bezpečněji než v krytu po letištěm Havenstrong, o kterém se Hanka domnívala, že tam přebývají její rodiče. Myslela na ně teď stále častěji. Ani na Michaela nezapomněla. Stále věřila, že utekl někam ven ze školy. V to sice věřila, ale dobře věděla, že není možné, aby venku v ulicích přežil.
S těmito myšlenkami dlouho nemohla spát, usnula až pozdě v noci. Zdálo se jí, že to všechno byl jen ošklivý sen a že ráno přišel Michael s vrtěním ocasem k její posteli a probudil ji. Opravdu se vzbudila a ještě z polospánku chtěla Michaela pohladit po jeho hebké srsti.
Jenže Michael nikde.
To ji utvrdilo v přesvědčení, že to skutečně nebyl jen sen, ale tvrdá realita. Celou noc ji nepředstavitelně tlačily kamínky a jiné nerovnosti na podlaze, vždyť nikdy nespala jinde než ve své luxusní měkoučké posteli vyplněné oxidem uhličitým. Ráno si chtěla někomu postěžovat, potřebovala někomu vylíčit její strastiplné noční zážitky a svěřit se mu se svými starostmi, ale neměla komu.
Velice litovala toho, že se vydala do Bivalské jeskyně a ne pod letiště Havenstrong, i když by jí to trvalo o půl hodiny déle. Ale našla by tam tatínka a maminku, nebo alespoň někoho, s kým by si mohla promluvit.
Jenže to neměla ani tušení, že se kryt pod Havenstrong právě hroutí.
Hanka byla s nervy v koncích. Už dva dny s nikým nemluvila, kromě těch Euflamintů, co dávali příděly jídla. A to řekla jen "Děkuji."
xxxxx
"Jé, promiň," omluvila se spěšně jednomu Euflamintovi, kterému šlápla na nohu. Mohlo mu být asi tak stejně jako Hance.
"To nic," usmál se na ni.
Stáli ve frontě na příděl jídla a netrpělivě čekali. Alespoň Hanka byla pořádně hladová, a tak se i předešlé dny přinutila sníst všechno jídlo, které dostala, i když podle jejího názoru to bylo naprosto odporné.
Poté, co se Hanka konečně dočkala a obdržela svou snídani, spatřila znovu toho Euflaminta, kterému ve frontě šlápla na nohu. Seděl sám kousek od fronty a hltal jídlo neuvěřitelným tempem. Hance se naskytla příležitost, jak si s někým po tak dlouhé době popovídat, a tak zamířila rovnou k němu.
"Jsi tu sám?" zeptala se ho.
"No, tamhle je taťka a vedle něho mamka s mojí sestřičkou," odpověděl a ukázala toho vysokého a hubeného černovlasého Euflamitna, který rozdával jídlo a většinou se ujímal vedení, a na poměrně vysokou útlou Euflamintku s dlouhými hnědými vlasy volně povlávajícími kolem jejího obličeje, která hned po příchodu do krytu porodila, a teď vypadala značně vyčerpaně.
"Hm," zabručela Hanka. "Já tu jsem sama. Moji rodiče jsou nejspíš někde v krytu pod Havenstrong."
"To je mi líto," řekl soucitně. "A jak se vlastně jmenuješ?" zavedl Euflamint řeč jinam.
"Hanka… A ty?"
"Mike," odpověděl jí a usmál se na ni. V tu chvíli si Hanka uvědomila, že je docela hezký. Tmavě hnědé vlasy měl relativně nakrátko ostříhané a ofina mu spadala do čela. Kaštanově hnědé oči si ji zkoumavě prohlížely, a Hanku přitom napadlo, jak teď zrovna vypadají ty její, modré jako obloha za bezmračného dne, a jestli se z nich už řasenka, stíny a ostatní líčidla dočista smyla. Jinak byl Mike docela vysoký, tedy rozhodně převyšoval Hanku, která ale nebyla zrovna nejvyšší, a také hubený. To by se o Hance říct nedalo, i když není radno prohlásit o dceři prezidenta, že je tlustá. I když ona ve skutečnosti ani tlustá nebyla, jenže nepatřila mezi zrovna nejhubenější. Odhodila si blonďaté vlasy sahající sotva po ramena z očí, když se znovu ozval Mikův hlas, a Hanka doslova visela na každém jeho slově. Nebo snad na jeho rtech?
"Chtěla by ses seznámit s mými rodiči, když nemáš kam jít?" zeptal se jí ohleduplně.
"Moc ráda," usmála se Hanka.
Po tolika dnech, tedy spíše hodinách, prožitých ve stresu a napětí si konečně mohla s někým popovídat a bylo to… zkrátka úžasné. Vyplnil ji hřejivý pocit, že přeci jenom není tak úplně sama, i když, jak známo, teplo stoupá vzhůru a Hanka se v následujících dnech postupně propadala níž a níž…
Pokračování příště...=)
tarantule |
bájo :o) díky mocka za další přidaný dílek, potěšil :-)
che che, že by se nám tu někdo pomalu zaláskovával? :D:D:D