Kapitola 15. - Vzpomínky

10. srpna 2007 v 11:59 | Peggy |  Silaminea
Ahoj, všechny vás zdravim!=) Ačkoli až tohle budete číst, budu už dávno pryč a bude pátek (teď je teprve úterý)=). Tak si to užijte a těště se na nový články... snad v pondělí=).
Několik dní takhle šli dál pustinou, skoro nemluvili a každý byl zadumaný sám do sebe. Ale všichni si přáli jediné: aby už byli z téhle nehostinné krajiny pryč.
Silaminea myslela na jejich domov. Na ty oltanské lesy, potoky, říčky, louky a v neposlední řadě také na jejich domek. Takový malý, osamělý, ale přesto útulný a… zkrátka báječný! Na to, jak v létě jedli v lese jahody, borůvky a maliny. Na podzim sbírali houby a pak si z nich vařili roztodivná a velmi chutná jídla. A jaký to byl krásný pohled z okna jejich teplého domku, když se v zimě snášely k zemi první vločky. A pak, na jaře, sníh roztál a všechno rozkvetlo. Tráva se znovu zazelenala a stromy se znovu mohly pyšnit čerstvými listy. S oblibou vždycky sedávala a knihou v ruce pod starým rozložitým dubem na slunečné mýtince v lese… ach, jak to byly skvělé časy!
Silaminea se zasnila a zavřela oči, aby si to všechno lépe vybavila. Před ní stejně nebylo nic jiného, než holá pláň bez sebemenších výstupků, takže stejně neměla o co zakopnout. Nechala si tělo prostoupit těmi krásnými vzpomínkami a ty ji zanesly daleko odsud, k nim domů, do minulosti. Všechno to viděla, jako by se to odehrávalo právě teď. V uších jí zněla známá veselá melodie z tancovačky, které se konaly vždy za dlouhých večerů.
Vzpomněla si na Ehara, se kterým vždy tancovala. Na ty jeho krásné modré hluboké oči. A široký přívětivý úsměv. A… na jejich první polibek… Měla ho ráda mnohem víc, než mu stačila povědět. Jenže pak se rozešli. Našel si jinou. Daleko pryč, v Pitsormulu. A… opustil kvůli ní Silamineu. Možná se mu nelíbilo její rázné chování. Nebo její touha po volnosti. Chtěla by ji poznat, jestli opravdu byla lepší než ona. Možná, že by Eharovi byla schopná odpustit a být s ním stále zadobře, kdyby jí jejich rozchod neoznámil tak… hloupě…
…napsal jí krátký vzkaz! V Oltanu bylo málo lidí, kteří uměli číst a psát. Ferton s Ornakem patřili mezi ně a naučili to i Silamineu. Nikdy se od nich nedozvěděla, kde si to umění osvojili… bylo to jejich tajemství. Dohadovala se, že od jejich ubohé matky, ale nechtěli o ní mluvit, aby u Silaminey - ale i u nich - neobnovili starý žal, protože vždycky, když se jich na to zeptala, stočili hned řeč jinam. Silaminea se pokoušela naučit číst a psát i Ehara. Řeč a písmo lidí z Artoronty byla složitá a těžká na naučení. Ale bohužel, to, co Ehar uměl, mu stačilo k tomu, aby jí napsal… ten osudový vzkaz. Když ho Silaminea obdržela, byl už Ehar dávno pryč. Nejdříve se za ním chtěla vydat, aby ho přesvědčila, aby se k ní vrátil. Když se jí to trochu rozleželo v hlavě, chtěla se za ním vydat, aby ho zaškrtila. Ale pak zvítězil rozum nad emocemi. Napadlo ji totiž, že také mohl jít někam úplně jinam, než do Pitsormulu - že jí to napsal jenom aby ji zmátl a aby ho už nenašla. To ji rozzuřilo ještě víc a už ho nikdy nechtěla vidět, a tak se rozhodla nechat ho plavat.
Od té doby už ho opravdu nikdy neviděla, ale v hloubi duše věděla, že nenávist velmi úzce souvisí s láskou ona si nebyla jistá, co k němu ve skutečnosti cítí. I přesto ale doufala, že už ho nikdy neuvidí… pro jeho dobro.
Sevřela ruku v pěst a otevřela oči. Uviděla holou pláň, uslyšela pouze hrobové ticho a ucítila páchnoucí a zatuchlý vzduch… pach smrti... To jí to tady totiž připomínalo nejvíc… hrobku. A takhle to tu bylo všude. Možná, že tudy přece jen neměli chodit.
Nebezpečně se blížili k městu Atruenchra. I když se od něj drželi co nejvíc na západ, stejně u něj byli stále žalostně blízko. Atruenchra byla město printů, jejich základna na Planinách stínu. Bylo plné vojáků a vyhlášených bojovníků. samozřejmě printských. A bylo to také jejich téměř největší město, když se do toho nepočítá i jakási aglomerace všude kolem něj. Několik mil okolo něj se totiž potulovalo a bydlelo spoustu dalších printů.
Největší a nejhroznější printské město bylo ale Rangorn-Abard. V překladu to také znamenalo "Hrozivá pevnost".
Rangorn-Abard byl už celá staletí sídlem printského vládce. Většinou však nebyl jejich trůn dědičný, protože onen černokněžník obvykle žádného potomka neměl. Ovšem v případě Angebary, nynější printské královny, měl její trůn zdědit potomek jejího bratra, elfského krále Selsena, přesněji jeho dcera. A měla napáchat tolik zlého, že toho tolik nestihli ani tři prozatím nejstrašnější printští krutovládci.
Tahle královna však měla být neskutečně krásná a na pohled něžná a laskavá, ale stejně tak zlá a krutá, a uvnitř skrznaskrz zkažená. Ne však od narození. Pravda, už když se narodila, bylo v ní malé smítko zla po její tetičce, ale to má téměř každý. Tu špatnou stránku v ní totiž probudila čirá nenávist a touha po moci, která však nepocházela z ní. Někdo jiný ji do ní zanesl, někdo, kdo potřeboval následovníka… Někdo, kdo se skrz ní chtěl pomstít okolnímu světu. Někdo, kdop chtěl, aby dědička elfského trůnu vládla printům, aby tyto dvě říše spojila v jedno… A hlavně, aby Rangorn-Abard řídil okolní svět, aby se za všech elfů stali otroci a postupně se vyhladili… Někdo, kdo byl sám elf. Kdo žil jen díky myšlence na pomstu… a… smrt… svých příbuzných, kterých se už dávno vzdal a nenáviděl je celým svým srdcem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pantherka pantherka | Web | 10. srpna 2007 v 15:25 | Reagovat

Muško, smekám :o)

2 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 10. srpna 2007 v 17:04 | Reagovat

je to skvělé :o)

chudák silaminea - takový bolístkový příběh :´(

3 Apple Apple | Web | 10. srpna 2007 v 20:23 | Reagovat

moc krásný:-)

Tohle je opravdu moc pěkný příběh a jako pantherka, smekám :-)

4 Peggy Peggy | Web | 11. srpna 2007 v 12:25 | Reagovat

moc díky všem!=)

5 Culka Culka | 22. října 2007 v 21:01 | Reagovat

hezký. Koukej přestat blbnout a psát dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama