Kapitola 9. - Probuzení

17. února 2007 v 17:43 | Peggy |  Silaminea
S trhnutím se probudila a prudce se posadila. Hleděla na ni ustaraná Fertonova a Ornakova tvář.
"Silamineo, jsi v pořádku?" zeptal se právě Ferton. Silaminea však byla ještě moc zaměstnaná přemýšlením o snu, takže nebyla schopná vnímat okolní svět. Slyšela Fertonova slova, ale zněla tak vzdáleně… Jako by snad Ferton ani neseděl vedle ní. Nebylo to ale spíš tak, že Silaminea nebyla u Fertona? Mlhavě se rozpomínala na události z jejího snu.
'Ale byl to vůbec sen? Zdálo se to všechno tak živé a realistické. Něco takového se mi v životě nestalo.'
Znovu si chtěla přehrát celý sen v paměti a přemýšlet o něm. Zjistila však, že se jí skoro všechny vzpomínky, které se ho týkaly, vytratily z hlavy. Teď už jí z onoho snu zůstaly pouze chvilkové záblesky paměti. Nebylo to ale spíš něco jako vidění? Předvídání budoucnosti?
Kladla si nespočet nezodpověditelných otázek, které jí vrtaly hlavou. Nejdřív kolem ní jen neškodně poletovaly, potom zlehka ťukaly na stěny její hlavy, a s postupem času jejich úsilí stále sílilo, až se nakonec dostaly k cíli, do jejího mozku. A teď ji nesnesitelně otravovaly a stále víc a víc jí lezly na nervy. Kdepak, nesmí se jim podvolit. Musí si zachovat chladnou hlavu.
Konečně se probrala z její zamyšlenosti a nepřítomného pohledu. Vlastně to bylo důsledkem toho, že s ní někdo třásl. Byl to Ferton. Po chvíli si všimla, že mu z úst vychází nějaká slova. Slyšela je, ale nerozuměla jejich obsahu. Poté se probudila nadobro a začala znovu úplně vnímat svět kolem.
"Co to s ní je?" ptal se právě Ornak Fertona. Když si všimli, že se už zase obyčejně pohybuje a není zahleděná kamsi do neznáma, zmlkli.
"Co se děje?" otázala se.
"Lehni si a odpočiň si." nařídil jí Ferton.
"Máš vysokou teplotu. Vyspi se a všechno bude dobré." přidal se Ornak ke staršímu dvojčeti.
Silaminea je okamžitě velice ráda uposlechla. Byla značně unavená a vyčerpaná, i když pouze ležela a spala. Jako by z ní vysál energii ten sen. Nebo to, co v něm prožívala. Ještě chvíli si kladla takovéhle otázky, pak ale zavřela oči a pohroužila se do hlubokého spánku. Tentokrát se jí však nic nezdálo, a toho nijak nelitovala.
Když se probudila, bylo už celkem pozdě. Slunce se už blížilo k vrcholu jeho cesty, z čehož usoudila, že bude asi tak poledne. Vůbec už nepršelo, naopak, bylo nádherně, ačkoli na zemi zůstalo ještě mnoho kaluží vody po neúnavném dešti. Dlouhý spánek jí dodal energie a sil, kolik jen potřebovala. Náhle se cítila čerstvá a silná. Líně se pomaličku zvedla ze země a postavila se na nohy. Trochu zakolísala. Tím se potvrdily její obavy. Její sen z ní vysál energii, jako by ho opravdu prožívala. netušila sice, jak je to možné, ale věděla to, byla si tím naprosto jistá.
Jen tak, ze zvědavosti, prohrábla její brašnu. Nebylo tam nic, co by teď mohla potřebovat. Najednou si vzpomněla, že tam něco musí najít - prohledala ji tedy důkladněji. Nic. Ale co to vlastně hledala? Není snad naprosto přirozené, že když člověk nic nehledá, tak nemůže nic najít? Silamineu by to náramně zajímalo. Věděla, že tam musí být ještě něco dalšího, co se tam teď právě nenacházelo nebo jí spíš uniklo.
Přikláněla se spíš k té první možnosti. Koneckonců, bylo by docela obvyklé, že si z brašny něco vyndala. Ale co? A proč to potřebuje najít právě teď? A hlavně, proč si na to nemůže vzpomenout? Tenhle pocit nesnášela. Někdy se jí stávalo, že chtěla něco udělat, ale náhle na to zapomněla a ne a ne si vzpomenout, co to bylo. Naštvaně si povzdechla.
Prohledala místo, kde spala. Nikde nic nenacházela. Když začala propadat panice, rozhlédla se kolem. Ani jejíma jestřábíma očima ale nic nevypátrala.
Poté se rozhodla jít se podívat k malé lesní tůňce, kterou míjeli nedaleko odsud. Chtěla se umýt a osvěžit, a řekla si, že při procházce lesem si třeba vzpomene, co chtěla najít.
Když po chvilkovém pochodu stanula před malou lesní tůňkou, ošplíchla si obličej ledovou vodou. To jí dokonale probudilo. Pozorně se zadívala na tůňku. Byla nevelká a byla umístěna mezi čtyřmi stromy, které srostly do sebe. Jednoho z nich však nejspíš při nějaká vichřice zlomila, takže teď na jeho místě vyčníval ze země pouze pahýl. Tůňka samotná byla křišťálově čistá. Na kraje se vyplavily některé listy, které do ní napadaly ze stromů, jež tůňku obklopovaly. Voda v ní byla trochu zvířená, ale ne tolik, aby se v ní okolí neodráželo jako v zrcadle. Silaminea do toho zrcadla pohlédla.
Spatřila mladičkou sedmnáctiletou dívku, ze které na první pohled vyzařovala autorita. Byla o malinko vyšší, než bylo zvykem, a její štíhlá postava dodávala jejímu tělu patřičnou krásu a částečně také vznešenost rodu, ze kterého pocházela. Její kaštanově hnědé vlasy jí sahaly skoro až do půli pasu. Byly vesměs rovné, pouze sem tam se tam vyskytla nějaká ta vlnka. Na její vlasy Silaminea nedala dopustit a vždy je nechávala rozpuštěné, což dodávalo její postavě divočejší vzhled. Temně hnědé oči, lehce pihovatý nos, krásně červené rty - to vše dělalo její obličej tak půvabný a sličný, jak byl.
Obvykle nosila staré venkovské šaty po matce, které však vypadaly přirozeně a přírodně. U pasu měla připevněný meč, a na rameni zavěšený luk s toulcem šípů, což působilo u takovéhle růžovolící dívky opravdu dost nezvykle. Její silné paže byly kdykoli připraveny chopit se meče nebo luku a případným nepřátelům dát co proto.
A potom sjela pohledem více dolů a nemohla uvěřit svým očím. V její levé ruce svírala její modrý talisman! To byla ta věc, po které pátrala. Jeho chladivý dotek ji okamžitě uklidnila nervozita byla tatam. Pouze jí stále vrtalo hlavou, jak je možné, že si nevšimla, že ho celou tu dobu držela v ruce. Přitom si nepamatovala, že by si ho ráno brala do ruky, a ani večer ho určitě nevytahovala. To, jak se tam ocitl, tedy pro ni bylo stále záhadou.
Nejistě se usmála na svůj odraz ve vodě a ten jí to oplatil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama