Kapitola 7. - Porada

13. února 2007 v 15:59 | Peggy |  Silaminea
"Můj starý dobrý talisman pro štěstí!" vykřikla Silaminea. 'Kde se tu jen vzal? Určitě mi musel vypadnout z kapsy, když jsem tady upadla. Ale jak mohl můj talisman dostat zpátky? Nepochybně je to jen mýlka. Určitě jsem si podvědomě uvědomila, že jsem ho tu zapomněla, ale nedošlo mi to. A tak jsem se sem vydala, akorát jsem nevěděla proč. Ano, tak to dozajista je.' Silaminea věděla, že je to jen ubohá výmluva, aby se vyhnula zbytečným otázkám, ale nic lepšího ji v tu chvíli nenapadalo.
Pevně talisman sevřela v ruce, a snad to bylo tím, že ho tak důvěrně znala, a byl to tak trochu její starý kamarád, zaplavil ji náhlý pocit štěstí, naděje a odvahy. Obklopena takovými city se vydala zpět k Fertonovi a Ornakovi. Celou cestu dumala nad tím, jak se mohlo stát, že ji její kámen jako omámenou přivedl zpět. Přemýšlela nad tím, co se to sní stalo, a proč byla jako v hypnotickém transu. Trápilo ji to celou cestu, ale přesto za celou tu dobu nedospěla k žádnému závěru.
Když došla až k jejím bratrům, vysvětlila jim, že se vydala zpátky pro její talisman. O tom, že ona sama ani nevěděla, kam jde, však raději pomlčela. I přes Ornakovy a Fertonovy narážky, že by se kvůli tomu jejímu kameni nechala zabít, které, mimochodem, přecházela bez povšimnutí, se brzy vydali dál.
Když konečně dorazili k místu, kde do tunelu dopadaly první paprsky slunečního světla, všem se zlepšila nálada, a ještě přidali do kroku. Poté, co všichni vylezli ven otvorem, jímž tunel končil, a naposledy se smutně podívali na cestu, která je spojovala s jejich domovem, neubránili se, a každý na to místo uronil jednu hořkou, hněvivou a nešťastnou slzu. Ocitli se na překrásné lesní mýtince, kterou prosvětlovaly paprsky slunce, jenž sem pronikaly skrz početné koruny stromů. Kdyby nebyli v takovéhle zoufalé situaci, radovali by se ze života a skákali radostí, ale takhle jen po mýtině přejeli žalostným pohledem, posteskli si, a beze slov kráčeli hlouběji do lesa.
Slunce se už sklánělo k západu, když Silaminea prohlásila: "A dost. Takhle by to nešlo. Musíme se domluvit, kam vlastně jdeme. Když nebudeme mít žádný cíl, a budeme se jen tak potulovat po lesích, printové nás brzy chytí. Co si o tom myslíte?" Silaminea se posadila na zem, a bratři ji následovali. Nedočkavě těkala očima z Fertona na Ornaka a naopak. Když Ornak zarytě mlčel, Ferton se váhavě ozval: "Matka nám kdysi vyprávěla příběhy o elfech. Žili na severu Artoronty, tedy alespoň na sever odsud, a byli sliční, moudří, udatní a zkrátka úžasní. Žili v klidu a míru, a nemíchali se do válek, když nemuseli. Schovávali se v lesích, kde bylo pro cizince zhola nemožné najít jejich sídla, a tak se pouze zřídkakdy potkali s lidmi. Ale když se tak náhodou stalo, chovali se k nim vždy přátelsky a shovívavě. Skrývá se mezi nimi mnoho mudrců, a prý někteří umějí i kouzlit. Říká se jim 'Sličný lid'. Myslím, že tam bychom se mohli vydat, abychom je poprosili o pomoc, a našli u nich zázemí pro všechny lidi, kterým printové zničili domovy tak, jako nám. Domnívám se, že by nám poskytli pomoc." Ferton se tázavě podíval na oba své sourozence.
"Myslím, že bychom se je mohli vydat hledat." pravil Ornak. "Podle mého názoru nám ti jediní teď mohou pomoci."
"Já s vámi souhlasím." prohlásila Silaminea. "Pokud je pravda, co říkáš, a staré pověsti nelžou, tak jenom nevím, jak je najdeme, když je pro cizince zhola nemožné je najít. Co když je nikdy nenalezneme, a budeme věčně bloudit po lesích na severu? A vůbec, jakou máme jistotu, že elfové existují? Upřímně řečeno, opravdu se mi nechce celý život obětovat hledání dávné legendy." Na chvilku se pozastavila, a přemýšlela nad tím, co říct. "Ale když budeme mít naději, překonáme všechny překážky světa. Stačí jen věřit."
"Takže jdeme za elfy?" zeptal se Ferton povzbudivě.
"Jdeme za elfy!" vykřikli všichni svorně a vyskočili na nohy.
"Au." Uklouzlo Fertonovi a Ornakovi najednou.
"Co se děje?" zeptala se Silaminea, i když předem tušila odpověď. 'Jsem to ale husa hloupá.' pomyslela si. 'Jak jsem jen mohla zapomenout na jejich zranění?' Odpovědi se jí od obou bratrů dostaly takové, jaké čekala, ohlásily se Ornakovy ruka s ramenem a Fertonovu noha.
"Asi bychom se tu měli utábořit." promluvila konečně Silaminea. "Je už pozdě, a vy nejste v takovém stavu, abyste se mohli nějak moc namáhat."
Znovu se posadila, a shodila těžký ruksak ze zad. "Sedněte si." Vyzvala je. "Můžete rozdělat oheň z malých větviček, které jsou všude kolem, a já zatím dojdu pro dříví do lesa." Přikázala, a zatímco se Ferton s Ornakem pokoušeli zapálit klacky a šišky, sama se ponořila do hlubin, které tento starý hvozd skrýval.
Když se po chvíli Sila vrátila se svým úlovkem, jež byl docela zdařený, a přidala se k bratrům, oheň už vesele plápolal.
Poté, co společně povečeřeli, vzájemně se snažili ukonejšit veselými a vtipnými povídkami. Místo toho, aby je to uklidnilo, se jim akorát ještě víc začalo stýskat po domově a po známé krajině, ačkoli se teď ještě stále nacházeli poměrně blízko jejich domku.
Ráno vstali hned při rozbřesku, a vydali se na cestu. Celou dobu mlčeli, protože každý měl svých starostí dost. Ornakovi vrtalo hlavou, jak tohle všechno dopadne, a kudy vlastně půjdou. Ferton zase přemýšlel o elfech, a snažil se rozpomenout na další pověsti, které jim vyprávěla jejich matka. Silamineiny myšlenky se však neustále toulaly v tunelu, protože ještě nepřišla na to, proč se sama od sebe vydala zpět pro její talisman. Znovu a znovu si v duchu promítala vzpomínky na onen podivný zážitek, ale pořád to pro ni byl moc tvrdý oříšek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 2. srpna 2007 v 12:01 | Reagovat

elfi, to zní dost dobře :o) doufám, že je najdou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama