Kapitola 6. - Nepřetržitelné pouto

13. února 2007 v 15:53 | Peggy |  Silaminea
Silaminea byla velice rozrušená. Nemohla si pomoci, ale i přes její silný charakter ji stále něco lákalo více a více zpět. Nevěděla sice, co to způsobuje a kam až má dojít, ale teď ji nic jiného nezajímalo. Přitahovalo ji to jako magnet. A čím dále se dostávala, tím víc byla nedočkavější. Nejdříve se tomu pokusila vzdorovat, ale když pochopila, že to stejně nemá smysl, už se tomu vůbec nebránila, naopak, zcela se tomu oddala. Zákruty a chodbičky, které znala jako své boty, jí teď připadaly nekonečné a jakoby neznámé a cizí. Už se snad ani neřídila podle svých smyslů, pouze šla a šla za cílem její cesty, který v nitru její duše zářil jako maják. A jak tak pokračovala dál a dál, začala si dělat starosti, jestli ji ta věc nedovede až k printům nebo, ještě hůř, jestli to není něco, co způsobují printové. Brzy ale tyto myšlenky zavrhla, protože ona jejímu průvodci plně důvěřovala, a silně pochybovala, že by ji vydal na pospas printům. Nic to ale neměnilo na tom, že jí stále vrtalo hlavou 'co' nebo 'kdo' to je, a proč to musí následovat.
Takhle šla a šla, až se dostala na místo, kde prve upadla, a kde ji také začal pronásledovat ten neblahý pocit. Bez váhání přišla až k jedné stěně tunelu, a tam zastavila. Byla u cíle. Jenže co teď? Je tu něco ukryto? Nebo tu na ni někdo číhá?
'Nebuď přeci bláhová a mysli trochu.' nakázala sama sobě. 'Co by kdo mohl chtít po obyčejné venkovské holce? Vždyť vůbec nic neznamenám, jsem pouze část této krajiny, ke které neodmyslitelně patřím. Jsem část svého domova. Našeho domku.'
A tu dostala hroznou chuť vtrhnout zpátky do jejich domu, a vyhnat odtamtud všechny printy. Věděla, že by na to měla, ale co ti zbývající, kteří jsou roztroušeni všude kolem? Ty nikdy nemá šanci porazit. Náhle ji napadlo, dokonce si tím byla docela jistá, že ještě v tomto příběhu sehraje roli, a že by bylo naprosto zbytečné se dobrovolně nechat zabít. Poté, co se jí konečně vrátil rozum a uvědomila si, že se chovala jako náměsíčná, zahlédla odlesk něčeho modrého u jejích nohou. Sehnula se, aby to sebrala, a strnula úžasem.
Byl to její talisman.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama