Část I. - Začátek

13. února 2007 v 19:57 | Peggy |  Hanka (sci-fi)
Tak tohle je můj sci-fi příběh. Pozor! Nepleťte si ho se Silamineou, je to něco úplně jinýho a nemá to nic společnýho (akorát autorku). Chtěla bych vědět, jestli se vám líbí, a mám pokračovat ve přepisování na počítač. Tak prosím hlasujte v anketě, a můžete svůj upřímný názor napsat taky do komentářů.
Hanka byla tak neskutečně znuděná, jako snad ještě nikdy v životě. Pravda, nebyl ještě moc dlouhý, ale za 150 let jeden přece jenom něco zažije.
Seděla ve třídě ve výšce 10 000 metrů, ve 4 000 patře jednoho z asi 50 menších činžáků v okolí. Bylo to nesmírné ponížení, tedy alespoň pro Hanku určitě. Vždyť všechny školy poblíž byly vysoké aspoň 30 000 metrů, ale zrovna ta jejich musela být třikrát menší a aspoň tisíckrát zaostalejší, než všechny budovy 100 let za počítači! Nedokázala to pochopit. Upřímně řečeno, není se ani moc čemu divit, Hanka toho obvykle moc nechápala. Jako dceři prezidenta planety Euflamint jí obvykle stačilo se jen mile usmívat a způsobně přikyvovat hlavou.
Ale Hanka měla přeci jenom v něčem pravdu - nebylo to fér.
Najednou se dveře s hlasitou ránou zabouchly za brýlatou učitelkou v bílé blůze a modré sukni, ostatně jako všechny učitelky na škole. Tvář měla vyhublou a brýle ve tvaru půlměsíce se jí pohupovaly na nose. Celá se totiž chvěla. Vypadala, že každou chvíli pukne vzteky. Nasvědčoval tomu jak kamenný výraz ve tváři, tak i ústa stažená do těžko rozeznatelné úzké čárky. Hanka se raději znovu začetla do učebnice občanské výchovy. Ale bylo to tak nudné!
Molarová, učitelka občanské výchovy, zapnula motorek na své židli a ta se posléze začala vznášet po třídě. To byl vynález euflamintských vědců. Tímto starým jménem nazývají židli s motorkem, který způsobuje, že se židle vznáší. Židle se řídí myšlením díky zařízení, které je přímo propojené s mozkem. Vědci se nemohli dohodnout na jménu, a tak zůstali u názvu pro úplně obyčejnou židli. Teď už to byla rarita, ale před takovými 100 lety to byla ta nejžhavější novinka. Ale to si Hanka moc dobře nepamatovala, byla ještě malá a od té doby uběhlo spousta času.
"Antropová! Jaktože nemáš otevřený sešit a nepíšeš si do něj poznámky?!?" rozkřičela se Molarová, když spatřila Hanku.
"Já… já jsem si zapomněla doma sešit." zakoktala popravdě.
"A proč ses mi neomluvila na začátku hodiny?" zeptala se Molarová, ze které už začínaly sršet jiskry, a povytáhla obočí.
"Zapomněla jsem." přiznala se Hanka.
"A je vůbec něco, co jsi dneska nezapomněla?" otázala se ostře Molarová znovu. Ve třídě bylo půl minuty naprosté ticho.
Pokud to, co předtím předváděla Molarová, byl řev, tak tohle bylo ještě mnohem horší: "Antropová, jsi si vědoma toho, že jsi porušila hned několik bodů školního řádu?" ječela a začala vypočítávat na prstech. "Nenosíš školní pomůcky, neomluvila ses mi, že nenosíš školní pomůcky, a konečně, neodpovídáš na dotaz učitele! Počítej s tím, že na pedagogické radě navrhnu, abys měla zhoršenou známku z chování! A teď si tě vyzkouším, jestli sis aspoň pozorně četla učebnici."
Konečně ten hrozný řev přestal. To Molarová přemýšlela, jakou co nejzáludnější otázku by mohla Hance položit. Hanka věděla, že je s ní amen. Spěšně začala přelétat řádky v učebnici.
Zvonek na protější stěně se rozdrnčel. Po chvilce Hanka podle melodie poznala, že hrozí otřes. Rychle si, ostatně jako už skoro všichni ve třídě, zapnula ochranný štít. Otřesy nebyly na Euflamintu nic neobvyklého. Nastávaly asi jednou za rok. Nikdo pořádně nevěděl, co je způsobuje, samozřejmě, kromě tisíců vědců, kteří měli každý svou teorii. Spolupráce byla totiž na Euflamintu cizí slovo od S. Každý tady byl pouze sám za sebe. Dokonce ani ve škole žáci vůbec nespolupracovali. Euflaminté jsou totiž tak trochu samotáři. Ale, vraťme se k otřesům. Přestože nikdo nevěděl, co je způsobuje, vědci už vymysleli, jak se proti nim chránit. Každý musel pořád nosit takovou asi dvoucentimetrovou krabičku za pasem. Když na ní zmáčknul tlačítko, aktivoval tím štít, který ho dokonale ochránil před otřesy.
Možná. Alespoň vědci to tak tvrdili.
Štít byl něco jako nafukovací balónek, akorát byl průhledný a mnohem odolnější. Jeden problém ale přeci jenom měl. Zásoba oxidu uhličitého, který Euflaminté potřebovali k dýchaní, byla ve štítu velmi malá - Euflaminté s ní vystačili na týden. Sice se už pracovalo na zvýšení kapacity oxidu uhličitého, ale prozatím se vědcům podařilo vynalézt pouze zásobník s CO2 jenom na 3 dny.
'Proč to trvá tak dlouho?' pomyslela si Hanka. Honem se rozpomínala na článek z učebnice vědy a techniky: 'Otřesy provázejí planetu Euflamint už přes 2000 let, a přesto nikdo neví, jak a proč vznikají. Opakují se zpravidla víceméně jednou za rok a trvají asi dvě minuty. Nejdelší otřes, který je znám, trval pět minut…'
'To je ono!' pomyslela si. Podívala se na její zařízení na ruce, které by jedině nám, neznalcům pozemšťanům, mohlo připomínat hodinky. Něco takového bylo na Euflamintu už přes pět set let v muzeu. Takže, to, co měla Hanka na ruce se jmenovalo TICASO.
Tahle šikovná věcička ukazovala čas, mohli jste telefonovat, surfovat po internetu, psát e-maily, a tak dále. Obsahovala také něco jako GPS, ale tisíckrát vyspělejší.
Po letmém pohledu Hanka zjistila, že otřes už trvá sedm minut. Rozhlédla se kolem sebe. Všichni ve třídě byli jako vytesaní z kamene, neodvážili se ani pohnout a byli bledí jako křída. Poté, co se Hanka otočila, zjistila proč. Zeď začala pomalu, ale jistě praskat. Když si Hanka uvědomila, co to znamená, rozhodla se je následovat. Teď už nelitovala toho, že jejich třída je pouze ve výšce 10 000 m.
Alespoň někdo ve škole si však zachoval chladnou hlavu, protože ze sluchátka v Hančině uchu, které fungovalo jako rozhlas se ozval hlas zástupkyně ředitele: "Všichni se co nejrychleji odeberte do přízemí a odtamtud dolů do krytů! Rychle!" Tomu, že situace je velmi vážná, nasvědčovaly jak její pokyny, tak i tón jejího hlasu, který byl velmi naléhavý. Snad poprvé v historii školy všichni ihned uposlechli pokynů v rozhlase. Nastavili rychlost jejich židlí na maximum a zapnuli motorky.
Ač Hanka znala školu velice dobře, teď, když byly chodby zaplavené studenty na židlích a nervozita i strach stoupaly každým okamžikem, nemohla si vybavit nejkratší cestu do krytů. Samozřejmě, každý rok bylo otřesné cvičení, při kterém bylo za úkol dostat se do krytů co nejdříve, ale mezi tamtím organizovaným přesunem a tímhle chaosem byl velký rozdíl.
Po asi jedné vteřině, která Hance připadala jako věčnost, se rozhodla vydat chodbou vlevo, pak doprava, doleva, a už se ocitla u šachty, která představovala něco jako schody, akorát byla mnohem rychlejší. K cestování v ní se ale potřebovala židle. Hanka bez rozmýšlení zamířila přímo do šachty. Děláte ale velkou chybu, když si pod názvem 'šachta' představujete dlouhou černou díru. 'Šachta', tedy alespoň v Hančině škole, byla sice 'díra', ale v trochu jiném smyslu. Zpříjemnili ji, co nejvíce to šlo: všude svítila světla, takže vůbec nebyla tmavá, stěny byly vystlány měkkým modrým polstrováním a ze zdí vyčnívaly automaty na horké a studené nápoje, různé sladkosti, ale třeba i na polévku. Na jídlo teď však nebylo ani pomyšlení.
Některé žárovky začaly praskat, takže teď bylo v šachtě trochu přítmí. Polstrování se trhalo, ve zdech se už v některých místech vytvořily značné pukliny, a vůbec se tu z útulného místa stal prostor chaosu a anarchie bez žádného řádu. Šachta byla velice zacpaná, zvlášť, když Hanka sestoupila do nižších pater. Přesto skoro bez problémů letěla na nejvyšší rychlost. Dvakrát málem vrazila do nějakých Euflamintů a jednou dokonce do Molarové. Naštěstí jí Molarová neviděla a tak u ní snad nebude mít další vroubek.
Tady šlo ale o mnohem víc, než jen o nějakou dvojku z chování. Hanka si teprve teď uvědomila, že nejde pouze o jejich školu. Možná, že je v nebezpečí celé město nebo dokonce celá planeta! Miliony životů jsou v ohrožení!!! A ona teď myslí na její spor s učitelkou občanské výchovy.
Když byla ve výšce 2000 metrů, slyšela nahoře nějaké rány. To se nejspíš lámaly stěny.
'Nikdo tam není, všichni snad stihli utéct.' utěšovala se. Až na…
"Michaele!*" zaječela a obrátila se střemhlav vzhůru.
'Teď se ukáže, jestli jsou štíty opravdu tak výdržné.' pomyslela si a zaťala zuby.
*Čti majkl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marky Marky | Web | 14. února 2007 v 13:49 | Reagovat

Chceš slyšet můj upřímný názor?

2 Peggy Peggy | 14. února 2007 v 15:07 | Reagovat

jo

3 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 2. srpna 2007 v 11:41 | Reagovat

mně se to strašně moc líbilo, ten nápad je úžasnej :o)

4 Peggy Peggy | Web | 5. srpna 2007 v 17:03 | Reagovat

to jsem moc ráda=)

5 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 7. srpna 2007 v 20:04 | Reagovat

bude někdy nějaké pokráčko? :-) dost bych ho přivítala

6 Peggy Peggy | Web | 11. srpna 2007 v 12:26 | Reagovat

pokusím se...=)

7 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 11. srpna 2007 v 18:44 | Reagovat

super :o) budu se těšit :o) :-) jsi skvělá, díky moc :)

8 tarantule tarantule | Web | 6. září 2007 v 14:37 | Reagovat

super snad by mohlo být i pokráčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama