Kapitola 8. - Noční můra

16. února 2007 v 12:34 | Peggy |  Silaminea
Všichni tři zachmuřeně kráčeli lesem, a každým krokem si více a více máčeli oblečení, a hlavně boty, v kalužích vody a bláta, které se vyskytovala všude kolem. Počasí totiž jako by chtělo vystihnout jejich náladu se rozhodlo, že bude celý den neúnavně pršet.
K přespání si našli v lese místo, kde nad nimi stromy tvořily jakousi neproniknutelnou klenbu, přes kterou se až k nim na zem nedostala téměř žádná kapka. Liják stále pokračoval, a vůbec se nezdálo, že by chtěl někdy přestat, právě naopak, Silaminea měla dojem, že věčné bubnování kapek neustále sílí.
Zdálo se jí o printských bubenících, za nimiž se táhlo kam až oko dohlédlo několik stovek printských vojáků. Ona s bratry se před nimi schovávala za nízkými keříky, které lemovaly širokou kamenitou cestu, po níž kráčel printský průvod. Silaminea si stále dokola kladla otázku, kde to vlastně jsou, a hlavně, jak se dostali do takové bezvýchodné situace.
Těsně vedle ní slyšela z pravé strany Ornakův přerývavý dech a z levé zase Fertonův. Oba měli skloněné hlavy zabořené co nejvíce do země a usilovně si přáli, aby je printové neobjevili.
Silaminea pohlédla doprava. Na zemi tam na břiše ležel její bratr Ornak. Vypadalo to, jako by se chtěl zavrtat do trávy, co nejvíce to jde. Znala ho velmi dobře, ale teď ho téměř nepoznávala. Jeho rysy byly strhané a ustarané, když se na ni na malý okamžik odvážil vzhlédnout. V jeho tváři se zračilo velké utrpení, jímž nejspíš musel v poslední době projít. Kromě toho z ní Silaminea vyčetla také zármutek, strach, bolest a nejistotu. Podívala se na jeho levé rameno. Košile, kterou měl na sobě, byla v tom místě silně zakrvácená. Už si vzpomněla. Jeho stará rána z boje s printy v Oltanu! Ještě stále se nezahojila. Silamineu zamrazilo, když si uvědomila, že tohle všechno možná musel snášet kvůli ní. Byl to hrozný pocit. Plný viny, kajícnosti, lítosti a soucitu. Nejraději by se v tu chvíli snad propadla.
Odklonila hlavu na druhou stranu a zjistila, že hledí tváří v tvář Fertonovi, jejímu bratrovi a staršímu z dvojčat, jež byli jejími sourozenci. Bylo na něm znát, že je značně vyčerpaný po jejich dlouhé a únavné cestě. Z jeho výrazu ve tváři zjistila, že prošel mnoha nepříjemnými událostmi, ale vsadila by se, že v ní na okamžik zahlédla jiskřičku naděje.
Náhle ji znovu něco přimělo otočit se na druhou stranu. Ornak sípal bolestí a měl co dělat, aby se nerozkřičel na celé kolo. Znovu ho postihl jeden z jeho záchvatů bolesti. Nejhorší na tom bylo, že s tím Silaminea nemohla vůbec nic dělat, ani ho utěšit. V Silamineině spanilé tváři se zračila úzkost. Její temně hnědé oči prozrazovaly soucit, který k Ornakovi cítila, jak se tam tak svíjel na zemi. Kaštanově hnědé dlouhé vlasy jí spadaly do umazaného obličeje a přes špínu, která ho pokrývala, ani nebyly vidět její zlehka načervenalé tváře. Z jejího pihovatého nosu, na který byla vždycky hrdá, se pomalu začaly pihy vytrácet, což Silamineu nesmírně štvalo. Jindy krásné červené rty byly teď popraskané a vysušené, ale vždy, když si je olízla, navrátily se zase do obyčejného stavu. Zkrátka a dobře se teď podobala spíše uprchlému vězni, než té staré Silaminee z Oltanu. I přes to všechno však byla stále stejně půvabná a krásná jako dříve.
To ale Silamineu nikdy nezajímalo, ona měla vždycky ráda spíš šerm, střílení z luku nebo lítání po lesích. Vůbec by se o ní nadalo říci, že je typická venkovská dívka. Znovu lítostně pohlédla na Ornaka, a snažila se svému pohledu dodat víru a naději, ale moc to Orankovi nepomohlo. Pevně stiskla v levé ruce temně modrý kámen, její talisman. Ten jediný jí vždy dodal naději a odvahu, když byla v nouzi. Teď se mu to však podařilo pouze částečně. Do jejího stisku Silaminea vložila všechnu svou lásku k bratrovi, soucit, odvahu, a přidala tam i malou jiskřičku naděje. Všechny tyto emoce samozřejmě provázela také usilovná touha Ornakovi pomoci. Na chviličku jí kleslo sebevědomí a měla dojem, že se jí to snad nepodaří. Ale tento pocit brzy vystřídala úleva a nadšení.
Dokázala to! Šťastně se podívala na Ornaka a na tváři vykouzlila úsměv. Ornak jí ho oplatil. Už se nezmítal na zemi v bolestech, právě naopak. Ležel na zádech a užíval si tu svobodu. Každým douškem vdechnutého vzduchu mu bylo lépe a lépe. Byl vyléčen!
Zato Silaminee nebylo zrovna do zpěvu. Zalil ji sice dobrý pocit z toho, že se jí podařilo vyléčit bratra, ale ten brzy vystřídala pouze prázdnota. Nic. Sevřel se jí žaludek. Byla náhle tak vyčerpaná, zatímco Ornakovi bylo blaho…
Printové se každým okamžikem více a více blížili k místu, kde se nalézaly keře, za kterými se skrývali…
Najednou Silamineu zachvátil náhlý příval energie a síly, že si byla jistá tím, že by byla schopná porazit všechny ty vojáky, co sem pochodovali - věděla, že naděje a odvahy k tomu má dost.
A náhle pochopila. Musí zachránit bratry před zkázou, i kdyby ona sama přitom měla zemřít. Musí! Nebo spíš… měla by. Snad. Možná. Najednou si tím nebyla vůbec tak jistá a její sebevědomí o sobě nadalo vědět. Ani nemuklo. Ale vždyť život jejích bratrů je pro ní to nejdůležitější. Bez nich nebude mít smysl žít. Nebo snad má její život větší cenu? Určitě. Dozajista. Myšlenky kolem ní vířily a ona si nemohla vybrat. Musí zachránit bratry. Nebo snad ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama